VLČÍ NORA Petra Světlíková

Jmenuji se Petra Světlíková. Mým osudem a druhou půlkou mé duše je Christine. Christine Daaé z chovné stanice S divokou krví, fenka Československého vlčáka, našeho národního plemene. Na počátku všeho totiž byla jen vybledlá dětská vzpomínka. Mohlo to být někdy okolo roku 1982. Tehdy mi byly asi 3 roky. S mojí mámou jsme šly do místního obchodu na nákup. Máma šla nakoupit a já na ni čekala venku. Najednou se to stalo. Přišli tam dva zvláštní pánové a jeden vedl vlka. Zvláštní proto, že měli úplně stejné oblečení a vůbec se neusmívali. Ten s vlkem si stoupl opodál, vlk se mu usadil vedle nohy a čekali na toho druhého divného pána. Dnes už vím, že to byli vojáci v maskáčích, jehličky se jim říkalo. A vlk nebyl vlk, nýbrž jeden z prvních Československých vlčáků. Tohle setkání ve mě zanechalo hlubokou stopu. Od mala jsem se psů nebála, proč bych se měla bát vlka, že? Vzpomínám si, že jsem se bála spíše toho pána, než sedícího vlka, navzdory tomu, že byl beztak vyšší než já. Jako správný, malý drzoun jsem se pána zeptala, jestli si na vlka můžu sáhnout. Pán přísně řekl, že ne. Tak mi nezbylo nic jiného, než tam stát a fascinovaně hledět do těch jantarových očí. Pak na mě volala máma, pro změnu ještě přísnějším hlasem, než měl onen pán. Samozřejmě jsem měla zakázáno přibližovat se k cizím psům, ne tak vlkům. Tohle plemeno bylo tehdy ještě v plenkách, a bylo vidět opravdu jen málo psů, a snad jen u vojáků. Pak už jen vím, že jsem toužila po tom, mít svého vlastního vlka. Vidíte, a mám svou vlčici doma. Trvalo to jen slabých 35 let :-). S Christinkou jsme důkazem toho, že když si opravdu moc něco přejeme tak se to vyplní. Na těch 35 let nekoukejte, popravdě si myslím, že to mohlo být i dříve, nebýt sklerotik :-). Nicméně vám musím přiznat, že takhle krásné a harmonické to s Christinkou od úplného začátku nebylo. Popravdě to byla dlouhá cesta, mnohdy lemovaná trním a slzami. Byla jsem tehdy maximálně soustředěná na Christine a tak mi vůbec nedocházelo, že to není jen o ní. Velkou změnou jsem tehdy musela projít i já sama, kdy jsem si musela spoustu věcí srovnat v hlavě. Máme spolu krásný a harmonický vztah založený nejen na poslušnosti a povelech, nýbrž i na vzájemném propojení. Náš vztah, kdy vzájemně nechceme být bez sebe, je něco tak úžasného a obohacujícího až se to vlastně nedá slovy popsat. Nicméně vždycky to tak nebylo. Počátek naší cesty nebyl vůbec harmonický, právě naopak. Byl plný bezradnosti, tápání ve tmě, chyb, omylů a chaosu. Nechyběly ani slzy ani pocit beznaděje. Co jsem však měla celou dobu byla láska k té malé, nádherné pirani a raptorce v jednom. Když je láska, jde všechno. S pomocí pana výcvikáře z jedné psí školy jsme vykročili na tu správnou cestu. Má snaha pochopit její svět, a promítnout to do naší komunikace nás také hodně sblížila. Posléze jsem zjistila, že tohle mě ohromně baví. Pochopit proč se zrovna v téhle chvíli zachovala právě takhle. Pochopit a vědět co se jí zrovna teď honí hlavou a správně na to zareagovat. Došlo mi, že pes je schopen předat nám spoustu informací, když to dovolíme a budeme to chtít. Stačí ho jen poznat a pochopit signály, kterými komunikuje. Když spolu souzníte máte krásný společný život, plný mnohdy až neuvěřitelných zážitků, kdy zjistíte, že váš čtyřnohý parťák přesně ví jak se cítíte dříve, než vy sami. Přesně v tomhle vnímám své poslání. Ráda vám pomůžu vcítit se do vašeho psího parťáka, abyste spolu mohli plout na jedné vlně a vzájemně si tak obohacovat své životy. Věřte, že díky poznání psí duše se vám otevřou nové obzory. Jak to máš ty se svým psem? Dokážeš mu doopravdy porozumět? Pokud právě něco potřebujete řešit a můžu vám s tím pomoci klidně mi napište.